Stopy války v mozku 

Mohou být následky války patrné v mozku i po několika desetiletích? A může zkušenost s válečným traumatem ovlivňovat i další generaci?

Těmito otázkami se zabývala neurozobrazovací studie Long-term neurostructural and psychological effects of war stress in two generations of civilians from the former Yugoslavia.

Výzkum kombinující magnetickou rezonanci mozku, psychologické dotazníky a rozhovory ukázal, že zkušenost s válkou může mít dlouhodobé dopady nejen na psychiku, ale také na strukturu mozku.

U osob, které byly během války přímo vystaveny válečnému stresu, byly oproti kontrolní skupině zjištěny rozdíly v objemu šedé hmoty v několika oblastech mozku. Změny se týkaly například parahippokampálního gyru, středního temporálního gyru, fusiformního gyru a části mozečku označované jako Crus II. Tyto oblasti jsou spojovány mimo jiné se zpracováním emocí, paměti, sociální kognicí a dalšími funkcemi. Obzvláště nižší objem v oblasti Crus II může působit jako překvapivý nález, protože oblast mozečku byla tradičně spojována s motorikou a až novější výzkumy dokazují jeho zapojení do zpracování paměti a některých myšlenkových procesů, což potvrzuje také naše studie.

Psychologické výsledky zároveň ukázaly více příznaků přetrvávajícího posttraumatického stresu a nižší spokojenost se životem než u kontrolních osob. Současně však tato skupina dosahuje vyšší míry tzv. posttraumatického růstu. Tento pojem označuje pozitivní změny, které mohou u některých osob nastat v důsledku zvládání závažné životní zkušenosti (například větší ocenění života, změnu životních priorit nebo pocit osobního posílení).

Zajímavé výsledky přineslo také zkoumání druhé generace, tedy osob, které se narodily až po válce, ale jejichž rodiče válku sami zažili. U této skupiny studie nezjistila změny ve struktuře mozku ani zvýšenou míru příznaků posttraumatického stresu ve srovnání s kontrolami. Přesto se i u druhé generace objevil psychologický rozdíl, byla zjištěna vyšší míra posttraumatického růstu než u kontrolní skupiny. Z rozhovorů navíc vyplynulo, že válečná zkušenost rodičů může ovlivňovat život jejich dětí i přesto, že samy válku nezažily. Rodinná historie se může promítat například do způsobu, jakým rodiče své děti vychovávají, do jejich zvýšené potřeby chránit je nebo do toho, jakým způsobem se v rodině o válečné zkušenosti hovoří.

Výsledky studie tak ukazují, že dlouhodobé následky válečného stresu jsou komplexní. U lidí, kteří válku přímo zažili, byly pozorovány jak přetrvávající psychické obtíže a rozdíly ve struktuře mozku, tak současně známky pozitivní adaptace a posttraumatického růstu. U jejich dětí nebyly nalezeny stejné neurostrukturální ani psychologické známky traumatu, ale jejich život může být přesto určitým způsobem ovlivněn zkušenostmi předchozí generace. Studie proto podporuje pohled na trauma nikoli jako na jednoduchý přenos "poškození" z jedné generace na druhou, ale jako na komplexní proces, ve kterém se mohou prolínat zranitelnost, adaptace i odolnost.