Mezi válkou, migrací a identitou

Co znamená vyrůstat v zemi, která se rozpadla? Jak se proměňuje pocit vlastní identity, když člověk zažije válku a později začne nový život v jiné zemi? A co z této zkušenosti zůstává generaci, která se narodila až po skončení konfliktu?

Studie Travelers between Cultures: The War and Post-war Generations se zabývala lidmi, jejichž životy ovlivnila válka v bývalé Jugoslávii, a poválečnou generací, která vyrůstala v rodinách poznamenaných válkou. Pomocí podrobných rozhovorů a psychologických dotazníků jsme zkoumali jejich životní zkušenosti, psychické zdraví, adaptaci na život v České republice i to, jak sami vnímají svou identitu a příslušnost.

Jedním z důležitých témat byla právě národní identita. Rozpad Jugoslávie a vznik nových států přinesly otázky, které se nedotýkají pouze státního občanství nebo místa narození, ale také osobního vztahu k zemi, kultuře a vlastní minulosti. Když účastníci popisovali, k jaké národní identitě se sami hlásí, objevilo se u první generace 40 různých označení. Nejčastěji uváděli bosenskou a srbskou identitu, někteří se však označovali také kombinacemi, například bosensko-českou či srbsko-českou identitou. Jiní svou příslušnost popisovali jako evropskou, jugoslávskou, kosmopolitní nebo jiným způsobem, který se nevešel do jediné národní kategorie.

U druhé generace, narozené po válce, se objevilo 15 různých vyjádření identity. Je důležité poznamenat, že na otázku identity mohli participanti odpovědět podle své vůle, odpovědi nebyly kategorizovány do předpřipravených možností. Samostatná česká identita se v odpovědích této skupiny neobjevila, a to ani v kombinaci s jinou národní identitou. Tyto výsledky ukazují, že místo, kde člověk žije nebo se narodí, nemusí samo o sobě určovat, ke které zemi se cítí patřit. Identita může zůstávat úzce spojená s rodinnou historií, původem a zkušenostmi předchozích generací.

Rozhovory se dotýkaly také toho, jak se válečná minulost promítala do života potomků. Přestože druhá generace válku sama nezažila, její rodiče jí předávali své zkušenosti různými způsoby, především prostřednictvím vyprávění, rodinných vztahů, výchovy i postojů k bezpečí a budoucnosti. Rodinná historie tak může být součástí osobního příběhu člověka, i když se sám nestal přímým svědkem událostí, které ji utvářely.

Výzkum se zabýval také psychickým zdravím a schopností adaptace. V této studii nebyla použita kontrolní skupina, první a druhá generace byly porovnány mezi sebou.

Zajímavé je také to, jak lidé, kteří válku přímo zažili, sami hodnotili své vyrovnání se s ní. Celkem 61 % účastníků první generace uvedlo, že se s válečnou zkušeností vyrovnalo, a dalších 18 % uvedlo, že se s ní spíše vyrovnalo. Toto subjektivní hodnocení ukazuje, že navzdory náročným zkušenostem řada z nich vnímala, že se s minulostí dokázala vyrovnat. Neznamená to však nutně, že všechny její následky vymizely.

Přestože první generace uváděla více nepříznivých zkušeností z dětství, obě skupiny se významně nelišily v míře příznaků posttraumatického stresu ani v dalších sledovaných ukazatelích psychických obtíží. Účastníci jako celek představovali skupinu lidí většinou s nadprůměrným vzdělaním a příjmem (první generace), kteří se dokázali přizpůsobit životu v jiné zemi a budovat si zde osobní i profesní zázemí. Je však důležité mít na paměti, že výzkum zachycoval zkušenosti lidí, kteří žili v České republice a dokázali se zde do určité míry etablovat; jejich příběhy proto nemusejí reprezentovat celou populaci zasaženou válkou.

Studie tak přibližuje dvě generace, jejichž životní zkušenosti se liší, ale zároveň propojují. Ukazuje, že následky války nelze popsat pouze prostřednictvím psychických obtíží. Do osobního příběhu člověka mohou vstupovat také migrace, rodinné vztahy, kulturní zázemí a hledání vlastní identity. Porozumět lidem zasaženým válečným traumatem proto znamená zajímat se nejen o to, co prožili, ale také o to, jak sami sebe vnímají, kam se cítí patřit a jak si navzdory náročné minulosti utvářejí svůj další život.