Přeživší holokaust

Neurobiologické a psychologické markery reakce na extrémní stres a dopad na generace potomků: třígenerační studie přeživších holokaust a jejich potomků

Výzkumný projekt se zabývá dopady stresu u osob, které přežily holokaust, a jeho možnými následky u dvou následujících generací potomků. Cílem je porozumět dlouhodobým účinkům traumatického stresu na psychologické, neurobiologické a genetické faktory a jejich vzájemným souvislostem. Projekt dále usiluje o objasnění vlivu traumatu na strukturu a funkci mozku a psychiky a o prozkoumání mechanismů mezigeneračního přenosu, jimiž chronický stres ovlivňuje život druhé a třetí generace.

Výzkum probíhal od roku 2015 v neurovědním centru CEITEC MU v Brně, část dat byla získána také ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví (NÚDZ) v Klecanech. Celkově bylo vyšetřeno přes 400 dobrovolníků, z toho téměř 50 přeživších holokaustu. Dobrovolníci, kteří se zúčastnili tohoto výzkumu, podstoupili sérii psychologických testů, vyšetření mozku pomocí magnetické rezonance a odběry krve potřebné ke genetickým analýzám.

Výsledky byly publikovány v mezinárodních recenzovaných vědeckých časopisech. Dosud publikované výsledky je možné nalézt v sekci Publikace.

Finančně byl projekt podpořen z prostředků AZV ČR, NFOH a ŽOP. Nábor dobrovolníků probíhal s pomocí ŽOB, ŽOP a dalších. Děkujeme všem, kteří se studie zúčastnili.

Výsledky této studie ukazují, že dopady stresu na mozek a psychiku přeživších přetrvávají celoživotně a jsou zřetelné i více než 70 let po skončení války.

Výzkumu se zúčastnily osoby z Česka a Slovenska, které byly rozděleny do skupiny přeživších holokaustu (první generace), jejich potomků (druhá generace), vnuků a vnuček přeživších (třetí generace) a odpovídajících kontrolních skupin.

Výsledky ukazují, že jedinci, kteří holokaust zažili přímo (první generace), vykazují i po desítkách let změny ve struktuře a funkci mozku, zejména v oblastech souvisejících se zpracováním stresu a emocí. Současně se u nich častěji objevují příznaky posttraumatického stresu, deprese a nižší životní spokojenosti. Vedle těchto negativních dopadů byla u této skupiny zaznamenána také vyšší míra posttraumatického růstu, tedy schopnosti nacházet v náročné životní zkušenosti osobní posun a nové zdroje resilience.

Zvýšené projevy posttraumatického stresu byly zaznamenány rovněž u druhé a třetí generace, avšak v menší míře. Na rozdíl od přeživších se však u těchto skupin neprokázaly obdobné změny v mozku.

V oblasti genetických ukazatelů se výzkum zaměřil na dva parametry spojované se stresem a buněčným stárnutím: délku telomer (ochranných zakončení chromozomů) a množství mitochondriální DNA. V žádné ze sledovaných generací nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly oproti kontrolní skupině. Tyto výsledky naznačují, že ačkoli jsou psychologické dopady traumatické zkušenosti zřetelné a mohou částečně přetrvávat i v následujících generacích, na úrovni těchto konkrétních biologických ukazatelů se mezigenerační přenos změn nepotvrdil.

V širším kontextu je přitom v odborné literatuře opakovaně poukazováno na souvislost mezi dlouhodobým stresem a změnami v délce telomer či mitochondriální DNA, tedy procesy, které souvisejí se stárnutím a celkovým zdravím buněk.

Celkově výsledky studie potvrzují, že extrémní trauma může mít dlouhodobé psychologické dopady, které se mohou v určité míře projevit i u potomků přeživších. Zároveň však ukazují, že tento přenos se nemusí nutně odrážet ve všech sledovaných biologických mechanismech.

Přeživší holokaustu

Přeživší holokaustu, kteří se zúčastnili tohoto výzkumu, byli v období druhé světové války dětmi nebo mladými dospělými. Toto období prožívali v různých extrémních podmínkách – v úkrytu (v případě ukrývaných dětí označovaných jako tzv. hidden children), pod falešnou identitou, v ghettech (např. Terezín) nebo v koncentračních a vyhlazovacích táborech (např. Bergen-Belsen, Buchenwald, Dachau, Mauthausen či Osvětim). Někteří se skrývali v horských oblastech na území dnešního Slovenska, přičemž část z nich se zapojila do partyzánského odboje.

Navzdory extrémní zátěži většina přeživších (84,1 %) uvedla, že období holokaustu představovalo nejtěžší etapu jejich života, a značná část (70,5 %) vnímá jeho dopady jako celoživotní. Současně však téměř 80 % respondentů (79,6 %) hodnotí svůj život jako úspěšný a většina (86,4 %) vyjadřuje spokojenost se svou kariérou a pracovními úspěchy.

Tyto výsledky poukazují na komplexní charakter dlouhodobých dopadů extrémního traumatu, kdy se vedle přetrvávajících negativních zkušeností významně uplatňují také faktory resilience a adaptace.